RSS

Kalendář

« Prosinec 2018 »
PÚSČPSN
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31      

Archiv

  • Březen 2013 (1)
  • Duben 2012 (1)
  • Únor 2012 (1)
  • Leden 2012 (2)
  • Prosinec 2011 (3)
  • Listopad 2011 (2)
  • Hledání

     

    Poslední příspěvky

  • Rallye
    2011-12-03 08:30:03
  • Kategorie

  • poblitej pes (10)
  • ...poblitej pes je horší než hořící kočka...

    Rallye

    Automobil. Automobil v těchto krajích už zdaleka není jen dopravním prostředkem, co má čtyři kola. Je to přítel, co vás v zimě zahřeje, parťák, který odveze těžký náklad zásob, štít, za který se schováte, když nemůžete otevřít bránu, protože tam právě stojí bachyně. Stal se spojencem, jakým dozajista býval dobrý kůň pro zálesáky. Nedivím se citové vazbě, kterou si k nim často vypěstovali.


    Jak už jsem zmínila, připadl mi jako parťák nízký vůz sportovního typu, který vypadal na rozbité a blátivé cestě k obci rozhodně netradičně. Jsem ale žena obdařená notnou dávkou kreativity, a tak se mi podařilo přesvědčit nejen samu sebe, ale i samotný vůz o tom, že je to jen maskovaný offroad. Můj muž mne nechápal. A stejně tak nechápal, jak je možné s tímto vozem porušovat všechny možné fyzikální zákony při jízdě na poli. Ale ve zdejších krajích jsou muži nezvykle důslední v používání věcí.

    Například pokud mají před sebou lžíci, vůbec by je nenapadlo použít ji jako lopatku na písek, zahradnické náčiní, případně vkusný prak na kašovité směsi získané v okolí. Drží se daného účelu se zasmušilostí a vůbec je nenapadne, jak zajímavé věci by se daly podnikat. A stejné je to i s automobily. (Musím důrazně poznamenat, že ten výfuk, který bylo potřeba opravit, neupadl mně, ale sousedovi Martinovi, který vůz k opravě odvážel a rozhodně neuměl s mým červeným zlatíčkem správně hovořit.)


    Zmíněnou jízdu po poli jsem absolvovala nikoliv z rozmaru, ale z pochopitelných důvodů. Při jedné z procházek se totiž ztratil náš hluchoslepý pes, a protože jsem se odmítla s mířit s tím, že nebude spát po večerce řádně v pelechu, přesvědčila jsem svůj červený vůz, že jezdit po poli se zářícími dálkovými světly je vlastně zábava. Společnými silami jsme tuláka našli. Sice mne to nebohé a zmatené zvíře radostí počůralo od hlavy až k patě, ale do večerky v pelechu bylo a můj automobil byl najednou víc než jen parťák. Byl to přítel. Ale i přátelé se škorpí a zlomyslně mlčí ve chvíli, kdy radu opravdu potřebujete.


    V týdnu, kdy teploty padaly hluboko pod bod mrazu a každou noc připadlo několik dalších centimetrů sněhové pokrývky, jsem jednoho dne vyběhla, abych absolvovala další jízdu zasněženou krajinou, zastrčila klíč do zámku a... Automobil zlomyslně mlčel a zámek byl zamrzlý. Zkusila jsem mu nejdříve domluvit, ale nesetkalo se to s úspěchem. Buď měl rozvernou náladu, nebo se mu prostě v tomhle mraze nikam nechtělo. Jenže povinnosti volaly. Zkusila jsem chvíli hrozit, zavřít a otevřít oči (jakože se mi to nezdá), sprostě zanadávat... Nepomohlo nic. Musela jsem přistoupit k této nové zkušenosti s kreativitou a odhodláním. Nejdříve jsem natáhla dlouhou prodlužku a započala rozmrazovat malým fénem. Ověřila jsem si totiž, že je vždycky dobré, když používáte náčiní, na které jste zvyklí. Snižuje se tím riziko úrazu. A jako žena jsem se fénem uměla ohánět pořádně. Ovšem čas ubíhal a automobil mlčel a zámek se ne a ne rozmrazit. Jsem kreativní. Tohle mne nemohlo zastavit.


    Došla jsem se tedy přezout do holinek, s potutelným smíchem otevřela kufr, a protože mám třídvéřovou úpravu, elegantně jsem zaplula do vozu zadními dveřmi. Musel to být pohled pro bohy. Chechtající se ženská, co se škrábe do kufru auta. Nicméně nastartovat vůz, vytáhnout si košťátko a škrabku a pustit topení naplno, to už byla legrace. A tak jsem usměvavá opustila vůz stejnou cestou – tedy kufrem, zasmála se, jak jsem kreativně věc zvládla (protože na tohle by opravdu muž nepřišel!), a pak jsem si s grácií dámy nad věcí dveře zabouchla.


    Hm. Došlo mi to v ten samý okamžik, kdy zámek zaklapl. Vůz byl uzamčen, nastartován a čekal, co s ním provedu. A mlčel. Zlomyslně se se mnou nebavil. Přemýšlela jsem, jak asi dlouho může běžet motor, pokud je nádrž takřka plná, i jak o celé věci spravím svého muže, který je (narozdíl ode mne) mnohem zkušenější řidič. Napadlo mne předstírat pomatení smyslů nebo argumentovat úlekem, několikrát jsem také zavřela a otevřela oči, abych se znovu ujistila, že se mi to nezdá, a zkusila jsem i zámkům domluvit. Nezdálo se mi to, domluva nezafungovala. Nastartovaný motor tiše předl, bílá masa sněhu okolo mne mlčela. Nezbývalo než zvednout telefon a přiznat barvu.


    „Víš, stala se mi taková věc...“

    Když jsem po pravdě vylíčila, svůj stav, bylo mi odpovědí ticho.

    „Cože jsi?“ Zeptal se můj muž podruhé, protože opravdu nechápal, jak se něco takového může přihodit. Nedivím se mu.

    „No vlezla do auta kufrem a ono je teď zamčený a...“

    Smál se dlouho a upřímně. Pak mě po telefonu dovedl ke správné přepravce, do které při stěhování zabalil příslušné věci a dokumenty, a poradil mi, kde najít náhradní klíč. Byl ale natolik prozřetelný, že mne nenechal zavěsit, dokud jsem klíč po otevření kufru neuložila zpět na správné místo. Při veškerém smyslu pro humor nechtěl riskovat, že tento barevně odlišný klíč zasunu do zapalování a...


    Když jsem jela v závějích k obci, měla jsem dlouho pocit, že se mi to auto směje. I to káně, co sedává na třetím torzu ovocného stromu zprava, se ušklíbalo. A kočky se na mě taky dívaly jinak. O psech raději mluvit nebudu...



    Poznámka: Do příští zimy se naučit se zamykat dálkovým ovládáním.


    mambii | Sobota 3 Prosinec 2011 8:30 | poblitej pes | bookmark

    Navigace...

    Předchozí : Genius loci
    Následující : Poblitej pes

    foto (c) Ed Jahelka