RSS

Kalendář

« Prosinec 2018 »
PÚSČPSN
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31      

Archiv

  • Březen 2013 (1)
  • Duben 2012 (1)
  • Únor 2012 (1)
  • Leden 2012 (2)
  • Prosinec 2011 (3)
  • Listopad 2011 (2)
  • Hledání

     

    Poslední příspěvky

  • Sovy nejsou tím, čím se zdají být...
    2013-03-11 09:57:12
  • Kategorie

  • poblitej pes (10)
  • ...poblitej pes je horší než hořící kočka...

    Sovy nejsou tím, čím se zdají být...

    Nemám nic proti přírodě. Vůbec jí nezazlívám její vlezlost a bujnost, ba dokonce jsem tolerantní i vůči jejím projevům, které zasahují zcela do mých osobnostních práv. Chápu, jak těžké musí být ohleduplnost k tak niterné formě života jakou je jedna matka, která se marně snaží alespoň občas dorazit do města s čistými botami či automobilem, na kterém je patrná jeho původní barva.Ale občas bych se ráda alespoň vyspala. Možná se za pár let dostanu do formy zkušeného dobrodruha, který se vyspí i v deštném pralese, aniž by ho cokoliv vytrhlo ze sladkého snění, ovšem obhajobu svého rozhořčení dodávám, že jsem jen ne moc narostlé stvoření ženského pohlaví, které ve váze nedosáhne ani na metu pytle cementu. A spánek je něco, co opravdu potřebuje každý.


    Sotva se ozvou první zvuky jara, zdejší končiny ožívají a chystají vám přehlídku hodnou středoevropské safari (naštěstí s vyjímkou medvědů). Pokud tedy nemáte supermoderní okna, která vám zvukově oddělí ložnici od bujného života, užíváte si řevu ptactva již od čtvrté hodiny ranní a s láskou vzpomínáte na občasné výlevy ožralců či příjemně pravidelného projíždění tramvaje číslo sedm, které jste zažívali ve městě. Nevyléčitelní romantici jistě podotknou, jak úžasná hudba to musí být a v jakém kontrastu toto probuzení musí být s hlubokým tichem, které v lesích vládne v noci, i s pohledem na noční oblohu, kterou vám nezastiňuje světelný smog pouličních lamp.


    Ale ono se to hluboké ticho koná jen do té doby, dokud si strom, který máte proti oknu, neoblíbí tak odporná příšera, jakou je sova. Sova je strašná příšera. Není vůbec jen sovou, je opravdu něčím „čím se nezdá“. Předně houká. Houká velmi nahlas a velmi nepříjemně. Houká také velmi nepravidelně a často jí to baví polovinu noci, takže vám nezbyde nic jiného, než vylézt z peřin a rezignovaně zkusit pracovat i ve dvě ráno. A také civí. Kombinací těchto dvou činností vytváří tato příšera dokonale nepřátelský dojem, který vás noc za nocí deptá s jistotou lučavky královské. Asi namítnete, že je zapotřebí se vzepřít tomuto tvoru a hájit svá práva na klidný spánek a odpočinek, ovšem realita je jiná, tvrdší.


    Není to tak dávno, co měl podobný problém Jiříček starší. Na borovici, která je jen několik metrů od jeho obydlí se usídlil sýček a sledoval nejen jeho každodenní úsilí usnout, ale také jeho snahy vůbec si příšery nevšímat. Jak jsem popsala, je zřejmé, že sovy jsou skutečně tvorové poťouchlí, zlomyslní, pohrdliví, povýšení a namyšlení. Ovšem Jiříček starší není žádné ořezávátko, a tak se zrodil nesmiřitelný boj člověka proti přírodě.


    Vyhlásil několikadenní válku s názvem „Vychovejme sýčka“, nakoupil mnoho alkoholických nápojů a pozval všechny silné muže z okolí. Stateční obránci lidského světa se přiřítili, požili na kuráž, tři hodiny velmi důkladně debatovali o tom „co teda podniknem“, a pak začala mela. Posilnění pánové zvolili nejdříve ekologickou munici, která sestávala z větviček, ledových koulí, sněhových koulí a šišek. Sýček seděl, díval se a žasnul. Většina recyklovatelné munice končila asi tak tři metry od jeho větve, většina bojujících borců potom na zemi případně opírajíce se o strom. Na obhajobu příšery, která se odmítala hnout, podotýkám, že pohled shora musel být zajímavý a poutavý.


    Toho večera se sýček nepohnul a poté, co utichla bitevní vřava několik metrů pod ním a ozývalo se jen občasné zamručení či zasténání zmožených borců, započal svou zvukovou produkci jako každé noci. A Jiříčka staršího tím neskutečně rozvztekal. Zamýšlím-li se nad touto situací, chápu obě strany. Ovšem předpoklad, že pomůže plamenný projev a hrozba poražení celého stromu včetně demonstrativního nastartování motorové pily, byl opravdu mylný. Toho večera sýček vychován nebyl, několik mužů si natáhlo svaly na rukou, několika luplo v zádech, většině bylo zle a pár jich i prostydlo. Ale víkend teprve začal.


    Druhého večera se obránci tvářili více krvelačně. Je to pochopitelné, trápila je kocovina a z předchozího dne byli opravdu zmoženi. Sýček se prý tvářil zvědavěji a provokativně přesedl na nižší větev. Muži zvolili tvrdší variantu boje a v dlaních se objevily kameny. Blízkost vlastních oken u tak nebezpečné bitvy sice Jiříčka staršího lehce znervóznila, ovšem nedonutila ho souboj vzdát. Po nezbytné taktické přípravě i spotřebování všech tekutých podpůrných prostředků tedy nastalo další kolo „výchovy sýčka“. Kameny létaly, padaly zpět nejen na zahradu souseda, ale i k Jiříčkovi, (což ho donutilo poznamenat, že „ta sova dělá fakt strašnej bordel“) přistávaly odražené od stromu v nepředvídatelných úhlech i několika bojovníkům na hlavách. Sýček seděl a díval se.


    Toho večera se cosi zlomilo. Nepočítám větve zmíněného jehličnatého stromu, ale cosi v srdcích statečných mužů. Přestali se tvářit mírumilovně a začal skutečný boj o život. Nastal čas střelných zbraní. Ale nejen divočinou ošlehaní muži, i sýček byl tvrdá povaha. Po dvouhodinovém ostřelování, které přinutilo zblednout i velmi „posilněné“ borce, usoudil, že je té „výchovy“ dost a přelétl na vedlejší strom. Chvíli seděl, díval se, a potom začal po svém houkat. Druhého dne byl zpět na své větvi.


    Obránci lidského světa zhodnotili po taktickém ústupu nepřítele celou akci za zdařilou, neboť se velmi dobře pocvičili v branných technikách i střelbě, nic nebylo zničeno a výsledkem bylo mnoho vypitých lahví a pár rozbitých hlav, což jde. Jen Jiříčkův soused se po příjezdu trochu rozčarován divil, proč leží na jeho pozemku tolik větví, šišek, kamenů a lahví. Ovšem vše spravilo podrobné referování nad hřejivým nápojem a představení příšery, která pochopitelně vše sledovala ze své větve a houkala. Nešlo to jinak. Dalo se už jen pít na žal a dobrý spánek, což „taky šlo“.


    Na celou tuhle historii jsem vzpomínala, když jsem v noci nemohla spát a zírala do temného lesa přemýšlejíc, na kterém stromě sedí a dobře se baví. Klasik měl pravdu – „Sovy nejsou tím, čím se zdají být“.


    Poznámka: Navrhnout sousedům ten les tajně pokácet...

    mambii | Pondělí 11 Březen 2013 9:57 | poblitej pes | bookmark

    Navigace...

    Předchozí : Vaječná krize
    Následující :

    foto (c) Ed Jahelka