RSS

Kalendář

« Prosinec 2018 »
PÚSČPSN
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31      

Archiv

  • Březen 2013 (1)
  • Duben 2012 (1)
  • Únor 2012 (1)
  • Leden 2012 (2)
  • Prosinec 2011 (3)
  • Listopad 2011 (2)
  • Hledání

     

    Poslední příspěvky

  • Vaječná krize
    2012-04-11 11:24:14
  • Kategorie

  • poblitej pes (10)
  • ...poblitej pes je horší než hořící kočka...

    Vaječná krize

    Stejně tak jako na všechny ostatní, i na nás v divočině dolehlo zdražení vajec. Lidé se s ním vyrovnali většinou po svém. Buď s vycvičenou trpělivostí čekali na to, až se situace uklidní, nebo častěji navštěvovali příbuzné aktivní v zemědělství, nebo se rozhodli pro vlastní a dynamické řešení. Mohlo by se později zdát, že tím nejaktivnějším z nás byl soused David, ovšem faktem zůstává, že do svého řešení spadl tak nějak náhodou a než se vzpamatoval, řešil problémy zkušeného zemědělce.


    David není jen mužem, který velmi často řeší problémy nešťastných a nezkušených řidiček, kterým zdejší kraj uvěznil automobil ve sněhu či blátě. Je to člověk podnikavý a odvážný zároveň. U staršího stavení uprostřed divého kraje tedy nebyl problém sehnat několik prkýnek a vyrobit podle různých návodů obydlí pro slepice. Potěšen svou kreativitou, pochlubil se kolegům v zaměstnání a zároveň se poptal, kde by se tak dala nějaká slípka sehnat. K jeho překvapení byli kolegové skutečně nadšeni a z jedné spolupracovnice se chovatelka vyklubala také. Ovšem důsledky vaječné krize byly větší, než čekal. Široko daleko totiž nebylo možné slepici koupit, všechny už byly vyprodány.


    Napětí, ve kterém čas od času opravil svůj kurník, nebylo k vydržení. A tak, když se objevila informace o výprodeji nosnic, nezaváhal ani na chvíli. Co na tom, že se tak dělo několik desítek kilometrů daleko, co na tom, že nemohl jet služebním vozem a musel nastartovat vlastní. Společně s kolegyní-chovatelkou se rozjel vstříc řešení vaječné krize. Když byl asi tak v půli cesty, počáteční nadšení vyprchalo. Uvědomil si, že sedí v osobním voze, který nejen o víkendu leští s vybranou pečlivostí, ale ve kterém dokonce zakazuje své malé dcerce jíst rohlík, aby drobky nenapadaly do záhybů kožených sedaček. Udělalo se mu mírně nevolno. A ačkoliv znal obsah kufru, přeci jen (doufajíc v zázrak) se kolegyně zeptal, jestli vzala alespoň nějakou krabici. Zázrak se nedostavil. Nevzala. Nezbylo než si povzdechnout:


    „No jo, sakra, ale v čem to povezem...“


    Když dorazili na místo určení, ještě se mu přitížilo. Spatřil korpulentní ženy, které přes výdejové okénko pohazovaly slepicemi jako kdyby nešlo o živé tvory, ale o nějaké sportovní náčiní. S grácií vrhaček disků metaly ptactvem po svazcích do předem určených prostor. Byl to pohled vskutku fascinující. Ale sotva odjel řidič, jehož dodávka v nákladovém prostoru kvokala jako o život, otočila se jedna z korpulentních dam k Davidovi a zařvala:


    „Si nacouvejte, ne?“


    Neschopen odporu, učinil, jak mu bylo řečeno. Nacouval k okénku a se všelijakými pocity otevřel kufr. Když na otázku „Kolik?“ odpověděl nesprávně, zaječela ze zadní části výdejny druhá z dam:


    „To je málo, musíte vzít aspoň patnáct!“


    A Davidovi přistály v kufru první vyděšené nosnice. Nebyl čas na to, aby se řešilo jestli to je nebo není vhodné či pohodlné. Vida ječící masu ve svém kufru, rychle zaplatil a kufr zavřel. Cesta zpět ovšem byla dlouhá. A strach, že se slepice udusí v něm narostl překvapivě rychle. Otevřel tedy v zadním prostoru skulinu a poté, co se kvokání trochu uklidnilo, se s úlevou vydal na rychlostní komunikaci.


    Ale jak by bylo vám, kdybyste celý život živořili v kleci nebo přecpaném nákladovém prostoru a svět by se vám zcvrknul do úzkého proužku světla pod dveřmi. V nečekaném luxusu byste rozhodně zažívali poctivý šok. Podobně jako u našeho druhého psa, slepice nevěřily tomu, co se děje. Ty odvážné se vysoukaly z kufru po několika minutách, usadily se tak, aby viděly, a ohromeně sledovaly svět. Ostatní je opatrně následovaly. Ta tam byla škvíra pode dveřmi, ta tam pás podavače. Jely krásnou zelenou krajinou na kožených sedačkách ve voze značky Volvo a rychlost, s jakou vše ubíhalo, zjevně vzbuzovala pocit, že ve skutečnosti letí.
    Zatímco nosnice zažívaly extatické chvíle, které občas přerušilo nějaké kvoknutí, David se výrazně potil. Nejen že čas od času štěknul na kolegyni přání, aby umravnila ty nejodvážnější v jejich touze začít létat až k palubní desce, celou cestu se v duchu modlil, aby jeho vůz nezastavila silniční kontrola. Věděl, že vysvětlit přítomnost slepic, by nebyl zas až takový problém. Ovšem představa, že by musel stáhnout okénko a poblázněným nosnicím tak uvolnit cestu ke svobodě, ho opravdu děsila. A pak si uvědomil, že jednou bude muset vystoupit a slepice nějak dostat do nového domova...


    Své krásné Volvo čistil ještě týden poté, co se jeho nově nabyté slepice usadily v prkénkovém kurníku a začaly mu snášet. A snášejí jedna radost dodnes. Ztloustly, obalily se peřím a na čerstvém vzduchu hýří radostí i aktivitou. Nebylo potřeba je přemlouvat, aby se nastěhovaly, zjevně jim kurník připadal jako luxusní alpský srub. A jejich radost se přenesla i na Davida, který v hospodě s rozzářenýma očima po týdnu hlásil:


    „Voni fakt dělaj vejce!“


    Poznámka: Upozornit Davida, že se blíží léto a přijede Opravdu Protivný Lufťák.

    mambii | Středa 11 Duben 2012 11:24 | poblitej pes | bookmark

    Navigace...

    Předchozí : Návraty
    Následující : Sovy nejsou tím, čím se zdají být...

    foto (c) Ed Jahelka